Vzpomínky z vojny 1914-1919

Autor:                    František Šmída, Miroslav Kobza

Vydání:                  2014
Počet stran:         192
Vazba:                    pevná, vázaná

Přečteno:              2025

Obsah:

Pravdivý příběh olomouckého rodáka a důstojníka rakousko-uherské armády, který prošel válkou, jako by to byla procházka nedělním parkem. Působil Každou událost popisuje velmi detailně a plasticky. Bohužel téměř nikdy neopomene dodat, že to pro něj byla "zajímavá zkušenost". Je jedno zda šlo o náročný pěší přesun, bitvu, popravu... On jakožto důstojník s jistými privilegii si dokázal užívat v každé situaci. Pěší cca 20 km dlouhý přesun na pozice popisuje jako "horskou turistiku, kterou narušuje jen zápach hnijících těl padlých kolem cesty a funění jeho burše nesoucího krom svého i jeho dva bágly - tedy přes 70 kg nákladu (povinná výbava vojáka činila 25 kg - tedy 2x plus další spousta osobních krámů velitele). Kniha skvěle vykresluje propastný rozdíl mezi životem obyčejných vojáků a jejich nadřízených. 

Ukázka:

Na toto první nasazení na jižní frontě dodnes rád vzpomínám. Pověřili mě úkolem šitým téměř na míru. Prožíval jsem hotovou robinzonádu a chyběl mi jen pejsek a sličná dívka, abych hrdinu knihy "Pan" Knuta Hamsuna napodobil dokonale. Přestavte si strmý výběžek Dolomit, obrácený k jihu do údolí Piavy. patřičně rozervaný a zalesněný, přitom klidný a opuštěný. Hluboko pode mnou vřela fronta a nahoře , ve vyšších polohách se vojáci krčili v bohových stanovištích, aby hynuli, jak rozkaz káže. Dolo panovalo italské jaro, nahoře zuřily kruté sněhové bouře.

Ze všeho nejdřív jsem si upravil svůj kryt. Nevypadal ani moc vojensky, spíše to byla taková klukovská chajda vybavená mnoha maličkostmi, které mi dělaly radost, až jsem se sám divil, jak málo člověku stačí ke spokojenosti. Pohoda byla dokonalá, sluníčko hřálo tak vydatně, že jsem si ani neuvědomil, že je konec ledna. Dokonce miniaturní lavičku a stolek jsem si vytvořil před chajdou proto, abych tam mohl číst a psát. Měl jsem tolik času, že jsem mohl dopodrobna zkoumat terén v okolí, rozorávaný válkou. Kromě explozí granátů a štěkotu pušek při nahodilém ostřelování nic nerušilo můj klid a široko daleko nebylo možné spatřit lidskou přítomnost. Bylo zajímavé sledovat, jak se dělostřelci ve dne zastřelují, aby v noci proměnili všechny stezky a přístupy k frontě v peklo, a několikrát palba prohnala i mne.

Hodnocení:                ★★☆☆☆

Svými dvěma hvězdičkami jdu proti ostatním čtenářům. Ale nemůžu si pomoct. Kdo chce poznat hrůzy italské fronty má možnost. Je tu vykreslena se vší syrovostí. Bohužel v kontrastu s tím je velitelův (tedy autorův) vlastní pohled: popisuje, jak si to užíval, jako by byl na výletě.

Sedí si sám ve vyhřáté, relativně docela útulné kaverně, zatímco jeho vojáci se mačkají v podobných po 4-6 mužích, nemají čím topit, spí v sedě (víc místa tam není) nabalení v kabátech a čepicích, a když chtějí vstát, tak musí po jednom...
Nebo jak popíjí vínko na lavičce před kavernou, čte si francouzské básně, kochá se krásou krajiny a vzápětí dodá, jak jeho vojáci trpí nedostatkem jídla, mrznou, lopotí se v zákopech, čelí ostřelování... A podle něj to všechno snášejí s radostí jak se na vojáky sluší.

Dalo by se to ještě pochopit u dvacetiletého floutka, který své vzpomínky píše hned po válce. Ale pro zralého muže na sklonku života, tedy s odstupem několika desítek let, pochopení nemám.

Musela jsem knihu několikrát odložit. A kdyby mě italská fronta tak nezajímala, asi bych ji ani nedočetla. Ale ty jeho popisy tvrdých podmínek mužstva byly fakt dobré. Škoda jen, že je popisoval takový arogantní, sebestředný debil - úryvek mluví za vše. Ale nakonec i to je realita války - rozdíl mezi podmínkami mužstva a velitelů je tu krásně a velmi plasticky vyobrazen. Jen ten styl, kdy ani s odstupem několika desítek let není vidět žádná sebereflexe, ten mi neseděl..

TM KB 9/25
Itálie

Odkaz na Databázi knih