neděle 16. ledna 2022

Záhada domu Marwicků

Originální název:
           The House Next Door
Série:                                  Strašidelné domy
Autor:                                 Darcy Coates
Překlad:                            Jana Hrdličková
Vydání:                              Fobos, 2021
Počet stran:                      216
Vazba:                                e-book
Přečteno:                          2021

Obsah:

Josefína žije sama, jen s několika kočkami. Dům hned vedle je přinejmenším podivný: zvířata se mu vyhýbají a noví majitelé tam nikdy příliš dlouho nevydrží. Povídá se, že tam straší. Když se do domu nastěhuje stejně stará a stejně osamělá Anna, Josefina se s ní sblíží, dokonce spřátelí. Společně postupně odhalují tajemství strašidelného domu.

Ukázka:

Rozsvítila se další světla, dům se rozzářil jako vánoční stromeček. Kolem okna proběhl muž, jeho tělo jsem viděla jen jako siluetu za závěsy. Na jedné paži nesl dítě a v druhé druhé držel pušku. Hned za ním následovala žena. Podařilo se mi zaslechnout její slova:
"Nech toho... Nech toho, Johne. Nermůžeš se trefit."
Dětský pláč se rozléhal tichem. Postupně přešel v ohlušující křik, v němž ženin hlas zanikl. Sledovala jsem jejich pohyby. Scházeli dolů.
V nápodobě pohybu Marwickovy rodiny jsem se také vydala dolů po schodech, přičemž jsem znovu vytočila číslo tísňové linky. Opět se ozval jen šum. Rozbil se mi snad telefon? Účet jsem zaplatit nezapomněla, to jsem věděla jistě.
Vchodové dveře u Marvicků se rozletěly. Zastavila jsem se v kuchyni a natáhla se přes stůl, abych mohla přitisknout tvář na sklo. Počítala jsem tvary, stíny míhající se v rozsvícených oknech. Dvě velké postavy, tři malé. Celá rodina. Strach mě trochu přešel a já odložila telefon.
"Do auta." Otec postavil na zem dítě, jež dosud nesl na ruce, a pohlédl zpět k domu. Pušku si tiskl k hrudi, jako by to byl spíše štít než zbraň. Viděla jsem, jak se bělmo v jeho očích zablesklo, když si pozorně prohlížel svůj dům.
Nejmladší dítě nepřestávalo kvílet, zatímco se matka všechny tři ratolesti snažila nastrkat na zadní sedadlo. Nepřepásala ani jednoho z nich. "Johne, pospěš si."
Muž šel pozpátku ke straně řidiče a sáhl za sebe, aby si otevřel dveře, dům ani na vteřinu nespouštěl z očí. Viděla jsem jak se plíží dovnitř a slyšela nastartovat motor. Pneumatiky zakvílely na příjezdové cestě, auto vycouvalo a vzápětí už uhánělo ulicí pryč. Divoce sebou házelo ze strany na stranu, muž se nepochybně přes rameno stále otáčel na dům.
Konečně se opět rozhostilo noční ticho.

Hodnocení:                ★★★★☆

Nemám moc zkušeností s horory. Vlastně ani toto mi až tak strašidelné nepřipadalo. Duch, který svou přítomností narušuje soukromí, někdy až obtěžuje, ale nijak neubližuje (tedy většinu času), na mě nepůsobil nijak děsivě. Spíš to bylo dobrodružné pátrání po historii domu a osudech ducha, případně po tom, jak se ho zbavit. Ovšem ke konci to dostalo docela slušné grády - duch se projevil a oběma hrdinkám šlo doslova o život. A také se ukázalo, že nikdy nikdo přesně nemůže vědět, co se odehrává za zavřenými dveřmi. Vše totiž bylo úplně jinak, než se povídalo. Četlo se to dobře, děj pěkně odsýpal, žádné zbytečné odbočky, hrdinky celkem sympatické... Navíc je to ucelený příběh, není žádný důvod pořizovat a číst další knihy ze série. I když, pokud se ke mě dostanou v nějaké akci (podobně jako tato kniha), tak si je ráda přečtu.


Další v sérii:
  • Duch domu Ashburnů
  • Tajemství sídla Craven Manor
  • Duchové rodiny Folcroftů
  • Přízraky domu Carrowů
  • Fantom z Blackwoodu
  • Strašení v Rookwardu
Další knihy autora:

neděle 9. ledna 2022

O rezaté veverce

Autor:
                  Daniela Fischerová
Ilustrace:            Jaroslav Holeček (foto)
Vydání:                Albatros 1982
Počet stran:        142
Vazba:                  pevná, vázaná, s přebalem
Přečteno:             1984

Obsah:

Kniha plná fotografií přírody a zvláště pak veverek od našeho předního fotografa Jaroslava Holečka. K nim spisovatelka vytvořila příběh veverky Rezky, která čtenáře prostřednictvím svých dobrodružství seznamuje nejen se svým životem, ale i s dalšími zvířátky, která můžeme v lese potkat.

Ukázka:

Tak abys věděla, tenhle strom se šiškami, to je borovice. A na minulé stránce to byl smrk.
A teď ti dám hádanku. Jdou děti lesem - Hřibákem, nebo kterýmkoli jiným - a sbírají ze země do košíku šišky. V lese je stejně smrků, borovic i jedlí. Kterých šišek asi nasbírají víc?
Člověk by hádal, že asi stejně. Jenže omyl! Jedlová šiška spadne na zem zřídka. Na jedli se totiž šišky rozpadají a k zemi slétnou jenom hrstky šupinek.
Takže až zase najdeš pod stromem jedlovou šišku, pomysli si, že si ji nějaká Rezka pilně uhlodala, ale měla smůlu a šiška se jí na poslední chvilku vysmekla z tlapiček.

 



Hodnocení:                    ★★★★☆

Pro nás, městské děti, byly veverky jediným divokým zvířátkem (kromě ptáků), které jsme měli možnost zahlédnout. Kdo by je nemiloval! Snad proto jsem si zamilovala i tento veverčí příběh, který mi přiblížil jejich život. Černobílé fotografie už zřejmě dnešní děti neocení, ale naše generace prakticky jiné neznala. Pokud však mají rádi večerníčky Václava Chaloupka, mohla by je zaujmout i tato knížka, která se jim v mnohém podobá.

Další knihy autora:
  • Lenka a Nelka neboli AHA

neděle 2. ledna 2022

Nervy v čokoládě

Autor:                       antologie
Vydání:                    Čenžák Filip, 2015
Počet stran:            152
Vazba:                       měkká, brožovaná
Přečteno:                2021

Obsah:

Sborník povídek různých autorů na jednotné zadání: "Nervy v čokoládě". Každý z autorů se s tématem vypořádal jinak a vzniklo tak devět naprosto odlišných povídek. Každá sice s příchutí čokolády, ale každá naprosto jiná.

Ukázka:

"San, chtěla jsem, aby tě vychovali jako člověka... S trochou citu a smyslem pro řád, aby ses mohla spolehnout i na jiné hodnoty než na kouzla. A Marie - Mam - byla pro ten úkol dokonalá."
"To byla."
Káva je odporná a stejně k ní zas a znova nakláním rty. Na dveřích visí cedulka OTEVŘU POZDĚJI a lidé stejně občas nakouknou dovnitř přes tlusté sklo.
Prahnou po své droze.
"Ale no tak. Není to droga v pravém slova smyslu. Jen jsem místo složitých kouzel vymyslela jedno snadné. Voilá: Nervy v čokoládě."
"Čteš mi myšlenky?!!!"
Klara mávne rukou. "Jen některé. Třeba jak vypadám dobře nebo inteligentně. Když už jsme u toho - jsi má jediná dcera. Vážně se chceš zahodit s tím Davidem? Můžeš mít víc... Můžeš mít, co a koho budeš chtít. Vím, že píšeš knihu a chceš dítě... A on? Sebestředný, egoistický... impotent."

Hodnocení:                    ★★☆☆☆

Téma povídek slibovalo zajímavé čtení, ale nakonec jsem byla zklamaná. Z devíti povídek se mi líbily jen dvě. Ostatní mě ničím nezaujaly. U některých mi dokonce připadalo, že byly psány za jiným účelem a autor teprve dodatečně vyrobil tzv. "oslí můstek", aby povídka splnila zadání. Ani při vymýšlení názvů povídek, autoři neprojevili příliš fantazie, většina se jmenuje stejně, jako bylo zadání, tedy "Nervy v čokoládě".

neděle 26. prosince 2021

Vánoční koleda

Originální název:
           A Christmas Carol
Autor:                                Charles Dickens
Překlad:                            Jan Váňa
Vydání:                             XYZ 2018
Počet stran:                    112
Vazba:                               pevná, vázaná
Přečteno:                         2021

Obsah:

Ebenezer Skruž je starý, zatrpklý a osamělý lakomec. Vánoce jsou pro něj zbytečně ztraceným, promrhaným dnem, protože všichni slaví, nikdo nepracuje a tak ani on nemá možnost v tento den zmnožit svůj majetek - jediné, na čem mu záleží. To se však změní, když ho jednou o Vánocích navštíví tři duchové: Duch minulých Vánoc, Duch současných Vánoc a Duch budoucích Vánoc. Ti mu postupně ukážou jak se za ta léta změnil, že i chudí mohou žít šťastný život a co je vlastně v životě skutečně důležité. Ebenezer Skruž zjistí, že i když má víc peněz než kdokoliv jiný v městečku, je vlastně nejchudší z nich, protože nemá žádné přátele.

Ukázka:

Podíval se na ducha a s úzkostí hleděl na dveře. Náhle se otevřely a dovnitř vběhlo malé děvčátko. Bylo menší než chlapec, vzalo ho kolem krku a líbalo na obě tváře.
"Bratříčku, můj milý bratříčku," volalo dítě, smálo se a tleskalo drobnýma ručkama. "Odvezu si tě domů, domů, domů!"
"Domů, Fany?" divil se kluk.
"Ano," volalo dítě, "domů... a navždycky. Tatínek je teď mnohem laskavější, než bával. Večer se mnou tak pěkně rozmlouval, že jsem se vůbec nebála a poprosila ho, aby ti dovolil přijít domů. Poslouchej, řekl: 'Ano, už je to velký kluk, dojeď pro něj kočárem. A do školy se už nemusíš vracet jako dřív. A všichni společně prožijeme dlouhé a krásné Vánoce. U nás doma je teď krásně jako v nebi."

 

Hodnocení:                ★★★★★

Vánoční koleda je úplně jiná, než ostatní knížky, které jsem od Dickense zatím četla nebo viděla jejich filmové zpracování. Je to takový spíš pohádkový příběh. To mu nijak neubírá na zajímavosti, právě naopak. Na to, že se jedná o klasika, se to četlo velmi dobře. A i když děj znám z animovaného filmu, tak jsem si knížku užila, zvláště když jsem si ji přečetla pár dní před Vánoci.


Další knihy autora:

neděle 19. prosince 2021

Podivné přátelství herce Jesenia

Autor:
                    Ivan Olbracht
Vydání:                 Československý spisovatel 1964
Počet stran:        220
Vazba:                   pevná, vázaná, s přebalem
Přečteno:             2021

Obsah:

Na jedné straně příběhu stojí samotářský, ukázněný herec Jiří Jesenius. Jeho život plyne nudně, bez větších zvratů a výkyvů. Na druhé straně tu máme volnomyšlenkářského světoběžníka Jana Veselého, který užívá plnými doušky vše, co se mu nabízí. Náhoda svede tyto dva protikladné hrdiny dohromady. Zřejmě právě proto, že jsou tak odlišní, vzájemně obdivují život toho druhého. A tak mezi nimi vzniká pevné přátelství. 

Ukázka:

Za Hradčany, na cestě k Loretě, přerušil Jan mlčení.
"Mnoho jsem v životě miloval, snad mi tedy bude mnoho odpuštěno," pravil náhle. "Miluji prérii. S plochou bez konce, s oblohou nad ní bez konce a uprostřed s ohníčkem mého srdce. Miluji hory. Vypjaly v křečích svá těla a teď jsou po tisíciletí den ze dne smývány dešti, které jim s krutou důsledností opakují, že je marno sahati k nebesům. Miluji moře, miluji města, miluji velkou láskou lidi. Ale nikdy jsem neměl domova. Víš, co to je, nemá-li srdce místa ani hodiny, kdy by si mohlo zdřímnout? A bdi po celý život! Ale zde v Praze cítím, že bych tu mohl být doma. Děkuju ti, že jsi mě ji naučil milovat."
Po takových výbuších citů chodívali dlouhé chvíle mlčky, zaujati náladou noci a poslouchajíce zvučení elektrických drátů nad hlavami a táhlé bití věžních hodin. A ticho zdálo se působit Veselému stejnou rozkoš. Nikdo nedovedl tak krásně mlčet jako on.

Hodnocení:                        ★★★☆☆

Přemýšlím, co o knize napsat. Komentáře na DK jsou vesměs pozitivní, ale já z ní ten pocit nemám. Zřejmě nejsem dostatečně intelektuálně založená, abych pochopila hloubku myšlenek. Možná mi také nesedl příliš komplikovaný styl textu. Celkově ji hodnotím průměrně, přečtení nelituji, ale nemám důvod se k ní podruhé vrátit. Kdo hledá děj, bude pravděpodobně zklamán, je ho tam žalostně málo. Kdo rád hloubá o "nesmrtelnosti chrousta" bude možná spokojen - témat k zamyšlení je tam spousta.


Další knihy autora: