Autor: Edith Holá
Vydání: Jota 2012
Počet stran: 264
Vazba: pevná, vázaná
Přečteno: 2013
Obsah:
Edith byla jako malé miminko adoptovaná. Byla nejstarší z mnoha dalších adoptovaných dětí i těch v pěstounské péči. Trvalo dlouho, než si uvědomila, že v rodině je něco "špatně", že by to takto být nemělo. Jako mnoho jiných adoptovaných dětí, i ona si kladla otázku: "Proč?" V jejím případě ještě umocněnou poměry v adoptivní rodině. O svém hledání biologické matky, prvních schůzkách, otázkách a odpovědích... O tom všem nám vypráví ve své knížce.
Ukázka:
Celý den si říkám: "Panebože, co jsem to zase provedla?" Cítím známou úzkost. Tak spokojeně jsem si žila, nic neřešila, vychovávala dvě děti, bloumala po světě... Co na tom, že vykořeněná. Kamarádka, budoucí psycholožka, mi do telefonu říká: "Jaká spokojenost? To je iluze."Začínám mít ze soboty prostě strach. Opravdový strach z neznámého, nového, neuchopitelného. Jak to setkání s biologickou mámou zvládnu? Ještě ta přesilovka. Budou dvě. Její druhá dcera. Nejradši bych to vzdala, strčila hlavu do písku, všechno odpískala... samozřejmě šetrně, děti onemocněly nebo tak něco. Mám na to? Nemám na to? Panebože, co jsem si to na sebe zase ušila?
Hodnocení: ★★☆☆☆
S hledáním biologické matky započala Edith někdy v roku 2010 a sdílela to s námi na svém blogu. Prakticky od počátku jsem patřila mezi její pravidelné čtenáře. To ještě nikdo z nás netušil, že o dva roky později dostane její příběh knižní podobu. I když jsem příběh prakticky celý znala, chtěla jsem si přečíst i knihu. Podle informací Edith na blogu, doznal proti své blogové verzi podstatných změn. Edithin styl psaní je pro mě někdy těžký: Jsou okamžiky, kdy její texty hltám doslova jedním dechem a pak ty druhé, kdy se v nich ztrácím, ničemu nerozumím, nechápu souvislosti... Kniha byla také taková, místy úžasná, ale častěji pro mě nesrozumitelná.
Další knihy autora:
Žádné komentáře:
Okomentovat